Porovnání evropských vzdělávacích systémů v oboru ortodoncie
Comparison of European educational systems in orthodontics
MDDr. Lucie Mandová1, doc. MUDr. Josef Kučera, Ph.D.1, doc. MUDr. Ivo Marek, Ph.D.2, 3, MUDr. Hana Tycová1
1 Ortodontické oddělení Stomatologické kliniky 1. LF UK a VFN v Praze / Department of Orthodontics, Clinic of Dentistry, 1st Medical Faculty of Charles University and General University Hospital in Prague
2 Ortodontické oddělení, Klinika zubního lékařství LF UP a FN Olomouc / Department of Orthodontics, Clinic of Dentistry, Faculty of Medicine and Dentistry, Palacký University and University Hospital, Olomouc
3 Stomatologické centrum STOMMA, Břeclav / Stomatological Centre STOMMA, Břeclav
DOI10.61110/50627
Souhrn
Úvod: Ortodoncie jako specializovaný obor stomatologie vykazuje v evropských zemích značnou variabilitu ve vzdělávacích systémech a požadavcích na kvalifikaci. Absence jednotné legislativy a rozdíly v národních vzdělávacích programech komplikují harmonizaci standardů. Cílem této studie bylo porovnat ortodontické vzdělávací systémy v různých evropských zemích a identifikovat klíčové rozdíly a podobnosti mezi nimi.
Materiál a metodika: Data byla získána prostřednictvím dotazníkového šetření mezi vedoucími zástupci ortodontických asociací 34 evropských zemí (z celkového počtu 44 oslovených). Dotazník obsahoval otázky týkající se požadavků na předchozí vzdělání, délky a typu specializačních programů, povinné praxe, závěrečných zkoušek a finančních nákladů spojených se studiem. Statistická analýza byla provedena pomocí Pearsonova chí-kvadrát testu a Pearsonova korelačního koeficientu. Procentuální údaje ve výsledcích jsou počítány z počtu zemí, které poskytly odpovědi (n = 34).
Výsledky: Téměř všechny země, které poskytly data (97 %), vyžadují předchozí studium stomatologie, nejčastěji v délce 5 až 6 a více let. Povinná praxe jako všeobecný zubní lékař před zahájením specializační přípravy je požadována v polovině (50 %) dotázaných zemí. Specializace pro získání kvalifikace ortodontista je vyžadována v 85 % dotázaných zemí, přičemž tříletý program na plný úvazek je nejběžnější formou vzdělávání. Závěrečná zkouška je požadována v 85 % zemí, často ve formě kombinace teoretických a praktických zkoušek. Finanční nároky na vzdělávání se mezi zeměmi značně liší; poplatky za studium stomatologie nejsou vyžadovány v 59 % dotázaných zemí, poplatky za ortodontickou specializaci nejsou vyžadovány v 56 % dotázaných zemí. Od 10 oslovených zemí nebyla získána žádná data.
Závěr: Studie odhalila značnou různorodost v požadavcích na ortodontickou specializaci napříč Evropou. Statistická analýza ukázala významné vztahy mezi povinnou praxí a délkou specializačních programů, délkou programu a komplexností závěrečných zkoušek, a také mezi HDP na obyvatele a přísností požadavků na specializaci. Obecný trend směřuje k vyšší specializaci a zvyšování standardů v ortodoncii, což je patrnější v ekonomicky vyspělejších státech.
(Ortodoncie 2026, 35, č. 1, s. 12–25)
Abstract
Introduction: Orthodontics as a specialization in dentistry shows a significant variability of education and qualification requirements in European countries. Missing unified legislation and differences in individual national educational programs make the standards harmonization difficult. The aim of our study was to compare educational systems in orthodontics in different European countries and identify key differences as well as similarities between them.
Material and method: The data were obtained by means of a questionnaire sent to representatives of orthodontic associations of 34 European countries (we addressed 44 organizations). The questionnaire included questions on requirements of the preceding education, length and type of specialized programs, compulsory professional experience, final examinations and costs related to the study. Statistical analysis was performer using Pearson’s chi-quadrat test and Pearson’s correlation coefficient. The data in percentages are calculated with relation to the countries that took part in our investigation (n = 34).
Results: Almost all countries taking part in the study (97%) require previous study of dentistry taking usually 5 to 6 or more years. Compulsory experience as a general dentist prior to the orthodontic specialization program is required in 50% of the countries. Specialization to obtain qualification of an orthodontist is required in 85% of the participating countries; three-year full-time program is the most frequent form of education. The final exam is required in 85% of the countries, usually it includes theoretical and practical parts. Education costs vary significantly between the countries; free of charge dentistry study program is in 59% of the countries, free of charge orthodontic specialization program is in 65% of the countries. Ten countries addressed did not provide any data.
Conclusion: The research revealed a significant variability in the requirements for orthodontic specialization throughout Europe. Statistical analysis showed significant relationships between the compulsory experience and the length of specialty programs, the length of program and complexity of final examinations, and between GDP per capita and strictness of specialty requirements. General trend leads to higher specialization and higher standards in orthodontics, which is more evident in economically more developed countries.
(Ortodoncie 2026, 35, No. 1, p. 12–25)
Klíčová slova: ortodoncie, specializační vzdělávání, evropské země, vzdělávací systémy
Keywords: orthodontics, specialist training, European countries, educational systems.
Úvod
Ortodoncie, jako specializovaný obor v oblasti stomatologie, se v evropských zemích rozvíjí různorodě, přičemž většina evropských států pro výkon ortodontické praxe požaduje určitou formu specializace. Česká republika se řadí mezi ty země, kde ortodoncii mohou vykonávat pouze specialisté, kteří úspěšně absolvovali tříletý vzdělávací program na akreditovaném pracovišti a složili atestační zkoušku. Tento přístup garantuje vysokou kvalitu péče poskytovanou plně kvalifikovanými ortodontisty [1, 2, 3].
Jak již bylo zmíněno, mezi vzdělávacími systémy v evropských zemích existují určité rozdíly. Detailní parametry těchto systémů nejsou v současnosti dostupné na jednom místě a chybí jednotná legislativa, která by je upravovala. Program Erasmus v ortodoncii byl vytvořen s cílem sjednotit vzdělávací standardy, avšak v praxi stále přetrvávají rozdíly mezi jednotlivými státy [4]. Proto bylo nezbytné nejprve detailně analyzovat vzdělávací systémy v každé zemi zvlášť a na základě těchto analýz sestavit celkový přehled současné situace v Evropě.
Hlavním cílem této studie bylo porovnat vzdělávací systémy v ortodoncii v různých evropských zemích. Pro tento účel jsme vytvořili dotazník zaměřený na detaily těchto systémů v jednotlivých zemích. Dotazník byl následně rozeslán zástupcům ortodontických společností po celé Evropě. Cílem bylo zjistit, jaké vzdělávací systémy jsou zavedeny, porovnat jejich parametry a identifikovat vzájemné podobnosti či rozdíly. Výsledky mohou v budoucnu posloužit jako podklad pro posouzení parametrů českého vzdělávacího systému v ortodoncii v porovnání s ostatními zeměmi. Studie se rovněž zaměřuje na rigoróznost vzdělávacích programů, strukturu kurikula, délku a formu vzdělávání, čímž poskytuje komplexní pohled na vzdělávací přístupy napříč Evropou a přispívá tak k diskuzi o možných reformách a harmonizaci vzdělávání v tomto oboru.
Materiál a metodika
Data pro tuto studii byla získána prostřednictvím dotazníkového šetření, které probíhalo od 8. června do 15. září 2024. Dotazník byl navržen tak, aby zachytil rozmanitost vzdělávacích systémů v ortodoncii napříč evropskými zeměmi a umožnil respondentům detailně popsat systém ve své zemi. Jako respondenti byli vybráni vedoucí zástupci ortodontických asociací jednotlivých zemí, jejichž odborné znalosti poskytují nejrelevantnější pohled na národní specifika ortodontického vzdělávání. Kontakty na tyto odborníky byly získány z databází členů organizací EFOSA a EOS a z osobních archivů doc. MUDr. Ivo Marka, Ph.D., a doc. MUDr. Josefa Kučery, Ph.D. Ze 44 oslovených odborníků odpovědělo 34, což představuje míru odezvy 77 %.
Dotazník byl vytvořen pomocí aplikace Microsoft Office Forms 365 (Microsoft Inc., Washington, USA) a byl sestaven v anglickém jazyce, aby byl srozumitelný pro všechny respondenty bez ohledu na jejich mateřský jazyk, a obsahoval kombinaci uzavřených a otevřených otázek. Tyto otázky pokrývaly klíčové oblasti ortodontického vzdělávání, jako jsou požadavky na předchozí studium, délka a typ specializačních programů, povinná praxe, závěrečné zkoušky a finanční náklady spojené se studiem. Otázky byly pečlivě formulovány s důrazem na jednoznačnost a srozumitelnost, aby se minimalizovalo riziko nedorozumění. Validace dotazníku byla provedena ve spolupráci s doc. MUDr. Ivem Markem, Ph.D., a doc. MUDr. Josefem Kučerou, Ph.D., kteří poskytli cennou zpětnou vazbu a doporučení pro jeho finální úpravu.
Zpracování dat a výpočet procent
Po obdržení odpovědí byla data analyzována a kategorizována. Vzhledem k tomu, že 10 ze 44 oslovených zemí neposkytlo data, jsou pro zachování přesnosti a zamezení zkreslení veškerá procentuální vyjádření v textu (pokud není uvedeno jinak) počítána ze základu 34 zemí, které na dotazník odpověděly. V každé sekci je zároveň připomenut fakt chybějících dat od neodpovídajících zemí. Kategorizace zahrnovala proměnné jako délka studia v oboru stomatologie před zahájením specializace, požadavky na povinnou praxi zubního lékaře, strukturu a délku specializačních programů a další.
Pro hlubší pochopení vlivu ekonomických faktorů na ortodontické vzdělávání byla data o ekonomických ukazatelích jednotlivých zemí, jako je HDP na obyvatele, získána z veřejně dostupných mezinárodních databází a korelována s finančními nároky na ortodontické vzdělávání.
Statistická analýza
Statistická analýza se zaměřila na ověření vztahů mezi různými aspekty ortodontického vzdělávání v evropských zemích. Byly testovány hypotézy týkající se vztahu mezi povinnou praxí zubního lékaře před zahájením specializace a délkou ortodontických specializačních programů, korelace mezi délkou ortodontického programu a komplexností závěrečných zkoušek a vztahu mezi výší poplatků za studium ortodoncie a HDP na obyvatele. K ověření těchto hypotéz byly použity statistické metody vhodné pro analýzu kategorických a kvantitativních dat, včetně Pearsonova chí-kvadrát testu nezávislosti a Pearsonova korelačního koeficientu. Hladina statistické významnosti byla nastavena na 0,05.
Výsledky
Výsledky jsou prezentovány na základě dat od 34 respondentů (zemí), přičemž u 10 dalších zemí se data nepodařilo získat, a jsou strukturovány do podkapitol, které se zaměřují na porovnání nároků pro získání ortodontické specializace, formu specializačního vzdělávání, výstupní požadavky a finanční nároky spojené s ortodontickým vzděláváním.
Požadavky na předchozí studium stomatologie
Podle výsledků dotazníkového šetření je předchozí studium stomatologie pro kvalifikaci v ortodoncii požadováno v 97 % zemí, které odpověděly (n = 33). Pouze jedna země z respondentů (3 %, n = 1) tento požadavek nemá. U dalších 10 oslovených zemí nejsou data k dispozici.
Délka požadovaného studia stomatologie
Z 34 zemí, které poskytly data, je nejvíce zastoupená délka studia 5 let (56 %, n = 19), následuje studium trvající 6 a více let (32 %, n = 11). Pouze 9 % respondentů (n = 3) vyžaduje méně než 5 let studia. Data chybí od 10 zemí.
Požadavky na povinnou praxi zubního lékaře před kvalifikací jako ortodontista
Povinná praxe jako všeobecný zubní lékař před zahájením specializační přípravy je vyžadována v 50 % zkoumaných zemí, které odpověděly (n = 17). Stejný podíl respondentů (50 %, n = 17) tento požadavek nemá (viz Obr. 1). Tento výsledek, založený na 34 odpovědích, naznačuje rozdělení Evropy v otázce povinné praxe na polovinu. Od 10 zemí neexistují data.
Minimální požadovaná délka praxe zubního lékaře
Pokud analyzujeme pouze země, které praxi vyžadují (n = 17) a zohledníme celkový vzorek respondentů (n = 34): Více než 1 rok praxe je požadován ve 29 % zemí (n = 10), praxe trvající 1 rok je požadována v 18 % zemí (n = 6), a méně než 1 rok je vyžadován pouze ve 3 % zemí (n = 1). U 50 % zemí (n = 17) praxe není vyžadována. Tyto výsledky poukazují na různé přístupy k hodnotě praktické zkušenosti v rámci specializačního vzdělávání v evropských zemích.
Typ praxe
Z celkového počtu 34 odpovídajících zemí je praxe na plný úvazek (full-time) požadována ve 38 % (n = 13). Praxe na částečný úvazek (part-time) nebyla uvedena jako primární požadavek v žádné zemi. Ve 12 % případů (n = 4) není specifikováno, jaký typ praxe je vyžadován, a v 50 % zemí (n = 17) praxe není vyžadována. (Viz Obr. 2). U 10 zemí data chybí.
Specifikace místa povinné praxe zubního lékaře
V případech, kdy je vyžadována povinná praxe zubního lékaře, je místo jejího vykonávání ve státních institucích specifikováno pouze v 9 % případů (n = 3). Ve 41 % případů (n = 14), i když je praxe vyžadována, není místo praxe blíže určeno. V 50 % zemí (n = 17) není praxe vyžadována.
Regionální rozdíly v rámci jednotlivých zemí ve vzdělávacích a profesních požadavcích
Existence regionálních rozdílů ve vzdělávacích a profesních požadavcích byla zjištěna pouze v 9 % zkoumaných zemí (n = 3), zatímco v 76 % zemí (n = 26) rozdíly nebyly zaznamenány. Zbylých 15 % respondentů (n = 5) neuvedlo informaci nebo neodpověděli na tuto konkrétní otázku, a pro dalších 10 zemí zcela chybí data.
Požadovaná specializace
Celkem 85 % zemí, které odpověděly (n = 29), vyžaduje specializaci pro získání kvalifikace ortodontista. Pouze 15 % respondentů (n = 5) uvedlo, že specializaci nevyžadují. U 10 zemí nejsou data k dispozici (Obr. 3).
Oficiální směrnice
Z 34 odpovídajících zemí má 88 % (n = 30) požadavky na kvalifikaci definované zákonem nebo oficiálními směrnicemi. Pouze 12 % respondentů (n = 4) uvedlo, že takové směrnice nemají. (Obr. 4). Je třeba poznamenat, že i v některých zemích, které vyžadují specializaci, může nastat situace, kdy respondenti uvedou absenci specifických směrnic, což může odrážet různé legislativní nuance.
Forma specializační přípravy
V 82 % zkoumaných zemí (n = 28) je požadována klinická praxe na plný úvazek. Kombinace klinické a privátní akreditované praxe na plný úvazek je vyžadována ve 3 % případů (n = 1). 15 % zemí (n = 5) nevyžaduje žádnou formu specializace (a tedy ani její specifickou formu). Data chybí u 10 zemí.
Délka specializačního programu
Tříletý program specializace na plný úvazek je běžný v 74 % zkoumaných zemí (n = 25), zatímco delší programy (4 a více let) jsou požadovány v 9 % zemí (n = 3). Specializace pro získání kvalifikace jako ortodontista není vyžadována v 15 % zemí (n = 5 zemí). Tříletý program tak v Evropě jednoznačně převažuje (Obr. 5).
Místo realizace specializačního programu
Specializační programy probíhají ve fakultních nemocnicích v 71 % zkoumaných zemí (n = 24). Kombinace specializačního programu v nemocnicích a privátních praxích je běžná v 6 % zemí (n = 2), absolvování specializačního vzdělávání pouze v privátních praxích je využíváno ve 3 % zemí (n = 1). Zbylých 15 % zemí (n = 5) nevyžaduje specializaci, a tedy ani její umístění.
Formát specializačního programu
Celkem 82 % zemí (n = 28) kombinuje v rámci specializačních programů teoretické a praktické vyučování. Zbylých 15 % zemí (n = 5) specializaci nevyžaduje.
Závěrečná zkouška
V 85 % zkoumaných zemí (n = 29) je pro kvalifikaci jako ortodontista vyžadována závěrečná zkouška. V 15 % případů (n = 5), které nevyžadují specializaci, není logicky vyžadována ani formální specializační zkouška (Obr. 7).
Forma zkoušky
Z 34 odpovídajících zemí je nejčastější formou kombinace teoretických a praktických zkoušek (35 %, n = 12). Komplexní hodnocení zahrnující teoretickou a praktickou část spolu s obhajobou vědecké práce představuje 32 % (n = 11). Teoretické zkoušky spojené s obhajobou vědecké práce jsou vyžadovány v 6 % zemí (n = 2), praktické zkoušky s obhajobou v 3 % (n = 1). Pouze teoretickou zkoušku vyžaduje 9 % zemí (n = 3). Zbylých 15 % zemí (n = 5) zkoušku nevyžaduje.
Závěrečná práce a vědecký výzkum
Diplomová práce nebo vědecký výzkum jsou požadovány ve 47 % zemí (n = 16). V dalších 53 % zemí (n = 18) tento požadavek neexistuje – tato skupina zahrnuje jak země, které specializaci mají, ale bez závěrečné práce, tak země, které specializaci nevyžadují vůbec (Obr. 8).
Forma závěrečné práce
Forma požadované diplomové práce či vědeckého výzkumu se mezi zkoumanými zeměmi výrazně liší, což odráží různorodost akademických standardů a nároků na ortodontickou specializaci. Největší skupina, zahrnující 53 % zemí z těch, které odpověděly (n = 18), nevyžaduje žádnou formu diplomové práce (tato skupina logicky zahrnuje i země, které nepožadují specializaci jako takovou). Mezi zeměmi, které požadují určitou formu vědeckého výstupu, je nejčastější požadavek na samostatný vědecký výzkum, což představuje 15 % respondentů (n = 5). Další varianty zahrnují kombinace různých typů práce. Například 9 % zemí (n = 3) požaduje vědecký výzkum spolu s teoretickou a praktickou prací, což rovněž reflektuje komplexní přístup k hodnocení odborných a akademických schopností absolventů. Jednotlivé případy zahrnují požadavek na vědecký výzkum spojený s případovou studií (3 %, n = 1), nebo pouze případovou studii (3 %, n = 1). Kombinace vědeckého výzkumu s teoretickou prací (6 %, n = 2) nebo s případovou studií a teoretickou či praktickou prací (3 %, n = 1) představují další formy, které zdůrazňují široký záběr požadavků na vědecké a odborné kompetence v ortodoncii. Tyto různé formy reflektují snahu propojit teoretické znalosti, praktické dovednosti a výzkumné schopnosti v komplexní evaluaci kvalifikace ortodontistů.
Celkově je tedy patrná značná variabilita v požadavcích na diplomovou práci, která se pohybuje od úplné absence takových nároků až po rozsáhlé a komplexní formy zahrnující několik typů akademických prací.
Poplatky za studium stomatologie
Z analýzy vyplývá, že 59 % zemí, které poskytly data (n = 20), nevyžaduje žádné poplatky za studium stomatologie, zatímco 38 % zemí (n = 13) poplatky vyžaduje (jedna země z respondentů tento údaj neuvedla). Zbývajících 10 oslovených zemí (mimo statistický soubor) neposkytlo žádná data. Tato variabilita ukazuje, že existuje značná finanční rozmanitost v přístupu k stomatologickému vzdělávání napříč Evropou.
Výše poplatků za studium stomatologie
Ze zemí, které odpověděly, je vidět, že zdarma poskytované vzdělání je relativně běžné – týká se 59 % respondentů (n = 20). Nižší poplatky (1–1000 € za rok) jsou požadovány v 6 % zemí (n = 2), střední poplatky (1001–4000 € za rok) ve 21 % zemí (n = 7), a vysoké poplatky (nad 4000 € za rok) v 9 % zemí (n = 3) (Obr. 9). Tyto výsledky ukazují na různé úrovně finanční zátěže, nicméně značná část zemí stále poskytuje vzdělání bez poplatků.
Poplatky za kvalifikaci jako ortodontista
V 56 % dotázaných zemí (n = 19) nejsou požadovány žádné poplatky za získání ortodontické kvalifikace, zatímco ve 44 % zemí (n = 15) jsou poplatky vyžadovány. Při interpretaci těchto výsledků je však nutné zohlednit, že u dalších 10 zemí se nepodařilo data získat. Dále je třeba uvažovat také teoretickou variantu, že na území jednoho státu mohou souběžně existovat jak placené, tak i neplacené specializační programy, což může strukturu finančních nároků spojených s ortodontickým vzděláváním dále komplikovat.
Výše poplatků za kvalifikaci jako ortodontista
Země, které nevyžadují poplatky za ortodontickou kvalifikaci, tvoří 56 % z odpovídajících zemí (n = 19), což opět ukazuje na významný podíl zemí, kde specializace není finančně zpoplatněna. Nízké poplatky (1–1000 € za rok) byly hlášeny v 9 % zemí (n = 3), střední poplatky (1001–4000 € za rok) ve 12 % zemí (n = 4), a vysoké poplatky (nad 4000 € za rok) rovněž ve 12 % zemí (n = 4). Tato data naznačují, že i když jsou poplatky ve velké části zemí nízké nebo nejsou vůbec, existují země, kde mohou poplatky představovat významnou finanční zátěž.
Diskuse
Cílem této studie bylo poskytnout komplexní přehled o nárocích a strukturách ortodontických specializačních programů v různých evropských zemích a identifikovat klíčové rozdíly a podobnosti mezi nimi. Analýzou dat z dotazníkového šetření mezi vedoucími představiteli ortodontických asociací jsme zjistili, jaké vzdělávací systémy v oboru ortodoncie jsou v jednotlivých zemích zavedeny, jejich parametry a vzájemné odlišnosti. Je třeba zdůraznit, že následující interpretace vycházejí z dat získaných od 34 zemí, které se šetření zúčastnily, zatímco od 10 oslovených zemí se data získat nepodařilo.
Požadavky na předchozí studium stomatologie jsou téměř ve všech zemích, ze kterých jsme získali odpovědi, standardní (97 %, n = 33); toto vzdělání je nezbytné pro získání kvalifikace v ortodoncii. Tento výsledek podtrhuje jednoznačnou preferenci pro předchozí stomatologické vzdělání jako základ pro další specializaci. Jedinou výjimkou v našich datech je Portugalsko, kde bylo uvedeno, že tento požadavek neexistuje. Domníváme se však, že to pravděpodobně vyplývá z nesprávného pochopení otázky v dotazníku či chyby respondenta, jelikož podle jiných dostupných zdrojů tento požadavek v Portugalsku platí [5]. Délka potřebného studia stomatologie se liší, nejčastěji jde o pětiletý program. Tyto rozdíly mohou reflektovat národní specifika v regulačních požadavcích a dostupnosti vzdělávacích programů.
Významné rozdíly byly zjištěny v oblasti povinné praxe před zahájením specializace; výsledky rozdělují Evropu v podstatě na dvě poloviny, kdy v 50 % dotázaných zemí je požadována praxe jako všeobecný zubní lékař, zatímco stejný podíl (50 %) tento požadavek nemá. Délka požadované praxe je velmi variabilní; některé země vyžadují více než jeden rok praxe, jiné kratší dobu. Zajímavé je, že žádná země nevyžaduje před vstupem do specializace praxi pouze na částečný úvazek, což naznačuje, že méně intenzivní formy praxe nejsou považovány za dostatečnou průpravu před zahájením samotné specializační přípravy v oboru ortodoncie. Většina zemí preferuje plný pracovní úvazek, přičemž specifikace místa praxe je uváděna jen zřídka.
Většina zemí vyžaduje formální ortodontickou specializaci pro kvalifikaci jako ortodontista. Z dostupných dat vyplývá, že 85 % zemí (29 z 34 zemí, které poskytly odpovědi) tuto specializaci vyžaduje, zatímco 15 % zemí (n = 5) ji nevyžaduje. Přibližně 88 % respondentů (n = 30) uvádí, že mají požadavky definované zákonem nebo oficiálními směrnicemi. Zde je nutné poznamenat, že v datech se objevují drobné diskrepance (např. u zemí jako Maďarsko či Ázerbájdžán), které sice potvrzují nutnost specializace, ale zároveň uvádějí absenci specifických zákonů. To může být způsobeno odlišným chápáním termínů „zákon“ a „směrnice“ v různých jurisdikcích nebo tím, že specializace je vyžadována profesní komorou, nikoliv státní legislativou. Nicméně data naznačují, že výrazná většina zemí klade důraz na specializované vzdělávání. Tříleté specializační programy, které jsou považovány Evropskou ortodontickou společností (EOS) za ideální formu vzdělávání [6], jsou nejčastější (74 % respondentů), zatímco delší programy jsou méně běžné.
Závěrečné zkoušky jsou běžnou součástí specializačních programů; v 85 % zkoumaných zemí jsou požadovány. Ve zbývajících 15 % zemí (n = 5) zkouška formálně požadována není, což však v našem souboru koresponduje se zeměmi, které nevyžadují ani specializaci jako takovou. Nejde tedy o absenci hodnocení v rámci specializačního programu, ale o absenci celého specializačního rámce. Ve většině zemí se zkouškou je preferována kombinace teoretických a praktických částí, přičemž značná část také vyžaduje obhajobu vědecké nebo diplomové práce. Tento komplexní přístup zdůrazňuje nejen schopnosti v praxi, ale také akademické dovednosti a schopnost provádět vědecký výzkum, což je často spojováno s vyššími standardy odbornosti. Některé země vyžadují pouze teoretické zkoušky, což může poukazovat na zaměření více na znalostní bázi než na praktické dovednosti. Tento rozptyl v požadavcích napříč Evropou naznačuje, že neexistuje zcela jednotný standard pro závěrečné hodnocení kvalifikace ortodontistů, což může mít dopad na srovnatelnost kvalifikací mezi zeměmi.
V 53 % zkoumaných zemí (n = 18) není vyžadována diplomová práce nebo vědecký výzkum. Tato absence požadavků na vědecký výzkum může být indikátorem zaměření na klinickou praxi a přímé odborné dovednosti, spíše než na akademické nebo výzkumné kompetence. Naopak v zemích, které požadují určitou formu vědeckého výstupu (47 %), je nejčastější požadavek na samostatný vědecký výzkum. Tento přístup zdůrazňuje důležitost vědecké činnosti jako součásti odborné přípravy, což může být významné pro rozvoj vědeckých dovedností ortodontistů. Další varianty zahrnují kombinace různých typů práce, například vědecký výzkum spolu s teoretickou a praktickou prací. Některé země vyžadují pouze případovou studii, což ukazuje na menší zaměření na čistě vědecký výzkum a více na aplikaci a analýzu klinických případů. Tato variabilita může mít vliv na srovnatelnost kvalifikací a přípravy ortodontistů napříč zkoumanými zeměmi.
Rozmanitost finančních požadavků na ortodontické vzdělávání je také významná. V 56 % zemí (n = 19) nejsou vyžadovány žádné poplatky za ortodontickou kvalifikaci, zatímco ve 44 % zemí (n = 15 respondentů) poplatky vyžadovány jsou. To naznačuje, že nějaké finanční bariéry pro získání ortodontické kvalifikace jsou přítomny v téměř polovině zkoumaných zemí. Výsledky jsou v souladu s existujícími poznatky o diverzitě ortodontických vzdělávacích systémů v Evropě. Absence jednotné legislativy vede k výrazným rozdílům mezi zeměmi. Organizace jako EFOSA a NEBEOP se snaží o sjednocení standardů, avšak rozdíly přetrvávají [6]. Zjištění, že ekonomická vyspělost země ovlivňuje přísnost požadavků na specializaci, podporuje myšlenku, že vyšší ekonomický status umožňuje investovat do kvalitnějšího vzdělávání a zdravotní péče, což je v souladu s cíli EOS a EFOSA.
Statistická analýza ukázala, že země vyžadující povinnou praxi před specializací mají tendenci mít kratší specializační programy, což naznačuje, že povinná praxe slouží jako předběžné praktické vzdělávání. Byla také zjištěna pozitivní korelace mezi délkou specializačního programu a komplexností závěrečných zkoušek, což naznačuje, že delší programy zahrnují důkladnější hodnocení znalostí a dovedností absolventů. Analýza neprokázala statisticky významný vztah mezi výší poplatků za studium ortodoncie a HDP na obyvatele, což naznačuje, že ekonomická vyspělost nemusí přímo ovlivňovat finanční nároky na specializaci. Nicméně pozitivní korelace mezi HDP na obyvatele a přísností požadavků na specializaci naznačuje, že ekonomicky vyspělejší země mají přísnější požadavky, projevující se delšími a komplexnějšími programy.
Přestože mezi zeměmi existují rozdíly, lze pozorovat obecný trend směrem ke specializaci v ortodoncii s pravidly definovanými zákonem a komplexními požadavky, který sílí s ekonomickou vyspělostí států. Organizace jako EFOSA a NEBEOP podporují sjednocení standardů vzdělávání a kvalifikace ortodontistů, což usnadňuje mobilitu odborníků a zajišťuje srovnatelnou úroveň péče napříč Evropou. Limitace studie zahrnují především nedostupnost dat ze všech zemí (chybí data od 10 z 44 oslovených zemí), což může ovlivnit celkovou reprezentativnost závěrů pro celou Evropu. Jazykové bariéry, kulturní rozdíly a vytíženost respondentů mohly vést k neúplným odpovědím. Metoda dotazníkového šetření může obsahovat chyby způsobené nesprávným pochopením otázek nebo subjektivním vnímáním situace; tyto faktory je třeba zohlednit při interpretaci výsledků. Dále je třeba uvést, že studie se zabývala vzděláváním v ortodoncii na makro úrovni, tedy na úrovni států a institucí. Úplně jiným výzkumem by bylo zkoumání mikro úrovně vzdělávání, na úrovni jednotlivců a skupin lidí. Výsledky studie mohou posloužit jako podklad pro ortodontické asociace, vzdělávací instituce a regulační orgány při optimalizaci vzdělávacích programů. Identifikace obecných trendů a faktorů ovlivňujících požadavky na specializaci může přispět k harmonizaci standardů a usnadnit mobilitu odborníků v Evropě. Pro další výzkum by bylo vhodné provést podrobnější studie zaměřené na kvalitativní aspekty ortodontického vzdělávání, včetně analýzy kurikul, výukových metod a hodnocení kompetencí absolventů.
Závěr
Analýza získaných dat odhalila značnou různorodost v požadavcích na ortodontickou specializaci napříč evropskými zeměmi. Téměř všechny země, které poskytly data (97 %), vyžadují předchozí studium stomatologie, nejčastěji v délce 5 let. Povinná praxe jako všeobecný zubní lékař před zahájením specializační přípravy je vyžadována přesně v polovině (50 %) dotázaných zemí, přičemž obvykle trvá jeden rok či déle. Specializace v ortodoncii je pro získání kvalifikace ortodontista vyžadována v 85 % zkoumaných zemí (29 z 34). Ve většině případů (74 %) jde o tříletý program na plný úvazek kombinující teoretickou a praktickou výuku, realizovaný převážně v nemocnicích nebo univerzitních zařízeních. Většina dotázaných zemí (85 %) také vyžaduje závěrečnou zkoušku, často ve formě kombinace teoretických a praktických částí, která může být doplněna o obhajobu diplomové práce. V 15 % zemí, které nevyžadují specializaci, nejsou logicky vyžadovány ani specializační zkoušky.
Finanční nároky na vzdělávání se mezi zeměmi značně liší; poplatky za studium stomatologie nejsou vyžadovány v 59 % dotázaných zemí, zatímco poplatky za ortodontickou specializaci nejsou vyžadovány v 56 % dotázaných zemí. Statistická analýza odhalila významné vztahy mezi povinnou praxí a délkou specializačních programů, délkou programu a komplexností závěrečných zkoušek, a také mezi HDP na obyvatele a přísností požadavků na specializaci v ortodoncii. Celkově lze pozorovat obecný trend směrem k vyšší specializaci a zvyšování standardů v ortodoncii, který sílí s ekonomickou vyspělostí států. Je však nutné mít na paměti, že závěry studie vycházejí z dat 34 evropských zemí, zatímco od 10 dalších zemí data nebyla k dispozici.
Autoři nemají komerční, vlastnické nebo finanční zájmy na produktech nebo společnostech popsaných v tomto článku.
Introduction
Orthodontics, as a specialization within dentistry, develops differently in individual European countries, however, most European countries require a given form of specialization for orthodontic practice. The Czech Republic belongs to the countries where orthodontics can be provided only by specialists who successfully completed three-year educational program at an accredited institution, and passed orthodontic board examinations. Such approach guarantees a high quality care provided by fully qualified orthodontists [1, 2, 3].
As we have already mentioned, there are some differences in educational systems between European countries. Detailed parameters of the systems are not currently accessible in one place and there is a lack of legislation regulating them. The Erasmus program in orthodontics was created with the aim to unify educational standards, however, in practice there still remain differences between individual countries [4]. Therefore, first we had to make a detailed analysis of educational systems individually for each country, and to make the overall survey of the current situation in Europe based on these analyses.
The main aim of this study was to compare educational systems in orthodontics in different European countries. We created the questionnaire focused on the detail of these systems in individual countries. The questionnaire was sent to representatives of orthodontic associations in Europe. The aim was to find out what educational systems are used, compare their parameters, and identify mutual similarities and differences. In the future, the results may serve as the basis for evaluation of the Czech educational system in orthodontics and compare the parameters with other countries. The study focuses also on rigorous character of educational programs, curricullum structure, length and form of education, and thus it provides a complex view of educational approaches throughout Europe and contributes to the debate on potential reforms and harmonization of education in this profession.
Material and method
The data were obtained by means of a questionnaire investigation that took place between June 8 and September 15, 2024. The questionnaire should map the variability of educational systems in orthodontics throughout Europe, and made it possible for the respondents to give a detailed description of the system in their countries. The respondents were representatives of orthodontic associations of individual countries whose expert knowledge provide the most relevant view of the national specifics of orthodontic education. The contacts were obtained from member databases of EFOSA and EOS, and from personal archives of doc. MUDr. Ivo Marek, Ph.D., and doc. MUDr. Josef Kučera, Ph.D. We contacted 44 experts, 34 (77%.) of them responded.
The questionnaire was created with Microsoft Office Forms 365 (Microsoft Inc., Washington, USA) and was written in English in order to be understood by all respondents and contained closed as well as open questions. The questions covered key areas of orthodontist education, such as requirements on the previous study, length and type of specialty programs, compulsory experience, final examinations and costs of the study. The questions were formulated carefully with the emphasis on unambiguity and comprehensibility to minimize the risk of misunderstanding. The validation was performed in cooperation with doc. MUDr. Ivo Marek, Ph.D. and doc. MUDr. Josef Kučera, Ph.D., who provided a valuable feedback and recommendations for the final version of the questionnaire.
Data processing and calculation of per cents
After we obtained answers the data were analyzed and categorized. With regard to the fact that 10 of 44 countries addressed did not provide the data, in order to maintain accuracy and to prevent bias all per cents given in the text (if not specified otherwise) are calculated from the basis of 34 countries who responded to the questionnaire. In each section we remind the fact of the missing data from the countries which did not take part. Categorization included variables such as the length of dentistry study prior to the beginning of specialty program, requirements of obligatory experience of a general dentist, structure and length of specialty programs, etc.
To better understand the impact of economic factors on orthodontic education the data on economic indicators of individual countries, such as GDP per capita, were obtained from accessible international databases and correlated with financial costs of orthodontic education.
Statistical analysis
Statistical analysis focused on verification of the relationships between different aspects of orthodontic education in European countries. We tested hypotheses on the relationship between compulsory experience of a general dentist prior to the start of specialization and the length of specialized programs in orthodontics, correlations between the length of orthodontic program and complexity of final examinations, and relationship between the fees for orthodontic program and GDP per capita. To verify the hypotheses, we used statistical methods suitable for the analysis of categorical and quantitative data, including Pearson’s chi-quadrat test of independence and Pearson’s correlation coefficient. The level of statistical significance was 0. 05.
Results
The results are based on the data provided by 34 respondents (countries), and are structured in subsections focused on the comparison of requirements on orthodontic specialization, form of specialty education, final requirements, and financial demands related to orthodontic education.
Requirements for previous dentistry study program
The questionnaire inquiry shows that 97% of countries (n = 33 from the participating ones) require previous completion of general dentistry study program. Only one country (3%, n = 1) stated that it does not require previous dental education. Other 10 countries addressed did not provide an answer.
Length of the required dentistry study program
Most countries (out of 34 participants) has a 5-year study program (56%, n = 19) followed by 6 and more year study programs (32%, n = 11). Only 9% (n = 3) require less than 5 years of dental education. Other 10 countries addressed did not provide the data.
Compulsory general dentistry practice prior to orthodontic specialization
Compulsory general dentistry experience is required in 50% of participating countries (n = 17). A total of 50% countries (n = 17) do not require the previous practice in general dentistry (see Fig. 1). Ten countries addressed did not provide the data.
Minimum required practice in general dentistry
We analyzed only the countries requiring previous experience in general dentistry (n = 17) out of all the respondents (n = 34). More than 1 year is required in 29% of countries (n = 10), one year in 18% of countries (n = 6), and less than one year in 3% of the countries (n = 1). A total of 50% of countries (n = 17) do not require any previous practice. The results show different approaches to practical experience within specialized education in European countries.
Type of practice
From 34 participating countries a full-time practice is required in 38% of countries (n = 13). A part-time practice was not reported as a primary requirement in any country. In 12% of countries (n = 4) there is not specified what kind of practice is required; in 50% of countries (n = 17) no practical experience is required (see Fig. 2). 10 countries addressed did not provide the data.
Specification of the workplace for compulsory practice in general dentistry
In the countries requiring compulsory practice in general dentistry, only 9% (n = 3) give state institutions as a workplace. In 41% (n = 14) where the compulsory experience is required, the workplace is not specified. In 50% (n = 17) no practical experience is required.
Regional differences within individual countries regarding educational and professional requirements
We found regional differences in only 9% of countries (n = 3); in 76% of coutries (n = 26) no differences were found. The remaining 15% of the respondents (n = 5) did not provide the information or did not respond to this question. 10 countries addressed did not provide the data.
Required specialisation
A total of 85% of the responding countries (n = 29) require specialisation in order to become an orthodontist. Only 15% of the respondents (n = 5) stated there was no specialisation needed. 10 countries addressed did not provide the data.
Official guidelines
A total of 88% of the respondents (n = 30) define the qualification requirements in their legislation or by official directives. Only 12% of the respondents (n = 4) stated they had no such guidelines (Fig.4). We have to notice that in some countries where the specialization is required there may be the situation when the respondents state the specific guidelines are missing. This may be due to differences in legislations.
Form of specialization study program
A total of 82% of the respondents (n = 28) require a full-time clinical practice. 3% (n = 1) require combined clinical and private accredited full-time practice. 15% (n = 5) do not require any form of specialization (and thus its specific form). 10 countries addressed did not provide the data.
Length of specialization study program
A 3-year full-time program is common in 74% of the responding countries (n = 25), while longer programs (4 and more years) are required in 9% (n = 3). Specialization study program in order to become a qualified orthodontist is not required in 15% of countries (n = 5). A 3-year study program is the most common among European countries.
Place where the specialization study program is performed
Specialization study programs are organized by university hospitals in 71% of the responding countries (n = 24). Combined programs taking place in hospitals and private surgeries are common in 6% (n = 2), 3% of the responding countries (n = 2) accept specialization education in private practice only. The remaining 15% of the countries (n = 5) do not require specialization, and thus there is no specific place to perform it.
Form of specialization study program
A total of 82% of the respondents (n = 28) combine theory and practice, the remaining 15% (n = 5) do not require any specialization.
Final board examination
A total of 85% of the respondents (n = 29) require some form of final board examination. A total of 15% (n = 5) do not require any specialization study program, and therefore also no final examinations (Fig. 7).
Form of examination
The most frequent form involves theoretical and practical examinations (35%, n = 12). Complex evaluation including theoretical and practical parts as well as the defense of the final thesis is used in 32% (n = 11). 6% of countries (n = 2) require theoretical examinations and the final thesis defense, 3% (n = 1) require practical examinations and the final thesis defense. 9% of countries (n = 3) require only theoretical examination. The remaining 15% (n = 5) do not require any examinations.
Final thesis and academic research
Final thesis or research work is required in 47% of the respondents (n = 16). A total of 53% (n = 18) do not require final thesis – there are the countries requiring specialization study without the final thesis and the countries that do not require specialization study program at all (Fig. 8).
Form of the final thesis
Significant differences exist between countries which correspond to different academic standards and requirements on orthodontic specialization. Most countries responding (53%, n = 18) do not require any form of a thesis (the group includes also the countries that do not require orthodontic specialization study at all). In the rest of the countries an individual research is usually required as an outcome (15%, n = 5). Other possibilities include combinations of various types of work. E.g. 9% (n = 3) require scientific research together with theoretical and practical work which reflects the complex approach to the evaluation of expert and academic capabilities of the graduates. There may be scientific research together with case report (3%, n = 1), only a case report (3%, n = 1). Other forms include combined research and theoretical work (6%, n = 2), or case report and theoretical or practical work (3%, n = 1). This shows a wide spectrum of demands on scientific and expert competences in orthodontics. The different forms reflect the effort to connect theoretical knowledge, practical skills and research capabilities in the complex evaluation of orthodontists‘ qualification. Overall, we can see considerable variability in the requirements on the final thesis – in some countries this is already missing, in others it represents extensive and complex forms involving several types of academic work.
Costs of the dentistry study program
The analysis shows that in 59% of the responding countries (n = 20) the study of general dentistry is free of charge, while in 38% (n = 13) the fees are required (one country did not provide the data). This shows a considerable variability in the approach to the dentistry studies throughout Europe.
Amount paid for dentistry study program
The answers show that the free education is relatively common – 59% of the responding countries (n = 20). Lower fees (1–1000 € per year) are paid in 6% of the respondents (n = 2), medium (1001–4000 € per year) in 21% (n = 7), and high (over 4000 € per year) in 9% (n = 3) (Fig. 9). The results show different level of financial costs, nevertheless, majority of countries still provide education free of charge.
Cost of the specialized orthodontic study program
A total of 56% of the responding countries (n = 19) do not charge any fees, while 44% (n = 15) do. However, we have to take into account the fact that 10 other countries did not provide the data. We should also consider the possibility that in one and the same country there may exist paid as well as free specialization study programs, which may further complicate the structure of financial costs related to orthodontic education.
Amount paid for orthodontic specialization program
A total of 56% of the responding countries (n = 19) provide the specialized study program free of charge, which is a significant proportion of the countries. Lower fees (1–1000 € per year) are paid in 9% (n = 3), medium (1001–4000 € per year) in 12% (n = 4), and high (over 4000 € per year) in 12% (n = 4). The data suggest that though in majority of countries the study is free of charge, there are countries where the study costs represent a significant financial load.
Discussion
The aim of the study was to give a complex survey of requirements and structures of orthodontic specialization study programs in different European countries as well as identify key differences and similarities between the countries. The analysis of the data from the questionnaire investigation showed what educational systems in orthodontics are used in individual countries, what are their parameters and in what they differ. We have to emphasize the fact that the following interpretations are based on the data obtained from 34 countries taking part in the investigation, 10 countries addressed did not provide any data.
In almost all the countries responding (97%, n = 33) the requirement of the previous study of general dentistry is a standard; the completed study program is necessary in order to obtain qualification in orthodontics. This shows the unambiguous preference of the previous education in dentistry as the basis for further specialty. The only exception is Portugal, where this is not required. However, we believe that this is due to misunderstood question or failure of a responding person – other sources available mention the requirement [5]. The length of general dentistry study differs, 5-year study program prevails. The differences may reflect national specifics in regulatory requirements and availability of educational programs.
Significant differences were found in compulsory practice before the start of the specialization; results split Europe into essentially two halves, with practice as a general dentist required in 50% of the countries surveyed, while the same proportion (50%) do not have this requirement. The length of experience required is highly variable; some countries require more than one year of experience, others shorter. Interestingly, no country requires only part-time practice before entering the specialization, which suggests that less intensive forms of practice are not considered sufficient training before the start of the orthodontic specialization itself. Most countries prefer full-time work, with the place of practice specification rarely mentioned.
Most countries require a formal orthodontic specialization to qualify as an orthodontist. Available data show that 85% of countries (29 out of the 34 countries that provided responses) require this specialization, while 15% of countries (n = 5) do not require it. Some 88% of respondents (n = 30) say they have requirements defined by law or official directives. It should be noted here that there are minor discrepancies in the data (e.g. for countries such as Hungary or Azerbaijan), which confirm the need for specialization, but at the same time indicate the absence of specific laws. This may be due to different understandings of the terms „law“ and „directive“ in different jurisdictions, or to the fact that the specialization is required by the professional chamber, not by state legislation. Nonetheless, the data suggest that a significant majority of countries place emphasis on specialized education. Three-year specialization programs, which are considered by the European Orthodontic Society (EOS) to be the ideal form of education [6], are the most common (74% of respondents) while longer programs are less common.
Final board examinations are a normal part of specialization programs; in 85% of the countries studied, they are required. In the remaining 15% of countries (n = 5), the test is not formally required, but this corresponds in our set with countries that do not even require specialization as such. It is therefore not the absence of evaluation under the specialization program, but the absence of a whole specialization framework. In most countries with an examination, a combination of theoretical and practical parts is preferred, with a significant proportion also requiring the advocacy of scientific work or thesis. This comprehensive approach highlights not only skills in practice, but also academic skills and the ability to conduct scientific research, which is often associated with higher standards of expertise. Some countries require only theoretical tests, which may point to a focus more on the knowledge base than on practical skills. This dispersion in requirements across Europe suggests that there is not a fully uniform standard for the final assessment of the qualifications of orthodontists, which may have an impact on the comparability of qualifications between countries.
In 53% of the countries surveyed (n = 18), a thesis or scientific research is not required. This absence of scientific research requirements may be an indicator of a focus on clinical practice and direct professional skills, rather than academic or research competencies. Conversely, in countries that require some form of scientific output (47%), the most common requirement is for independent scientific research. This approach highlights the importance of scientific activity as part of training, which can be important for the development of the scientific skills of orthodontists. Other variants include a combination of different types of work, such as scientific research together with theoretical and practical work. Some countries require only a case study, indicating less focus on purely scientific research and more on application and analysis of clinical cases. This variability may affect the comparability of qualifications and preparation of orthodontists across the countries studied.
The diversity of financial requirements for orthodontic education is also significant. In 56% of countries (n = 19) no orthodontic qualification fees are required, while in 44% of countries (n = 15) fees are required. This suggests that some financial barriers to obtaining an orthodontic qualification are present in almost half of the countries studied. The results are consistent with existing knowledge of the diversity of orthodontic education systems in Europe. The absence of uniform legislation leads to significant differences between countries. Organizations such as EFOSA and NEBEOP strive to unify standards, but differences remain [6]. The finding that a country’s economic maturity is influenced by the strictness of specialization requirements supports the idea that higher economic status allows investment in improved education and healthcare, which is in line with the objectives of EOS and EFOSA.
Statistical analysis has shown that countries requiring compulsory practice before specialization tend to have shorter specialization programs, suggesting that compulsory practice serves as advance practical training. A positive correlation was also found between the length of the specialization program and the complexity of the final exams, suggesting that longer programs involve more thorough assessment of graduates‘ knowledge and skills. The analysis did not show a statistically significant relationship between the level of fees for studying orthodontics and per capita GDP, suggesting that economic maturity may not directly affect the financial demands of specialization. Nevertheless, the positive correlation between GDP per capita and the strictness of specialization requirements suggests that more economically advanced countries have stricter requirements, manifested by longer and more comprehensive programs.
Although there are differences between countries, a general trend towards specialization in orthodontics can be observed, with rules defined by law and comprehensive requirements, which is growing with the economic maturity of the states. Organizations such as EFOSA and NEBEOP support the unification of education and qualification standards for orthodontists, facilitating mobility of professionals and ensuring comparable levels of care across Europe. The limitations of the study mainly include the unavailability of data from all countries (missing data from 10 of the 44 countries contacted), which may affect the overall representativeness of the conclusions for the whole of Europe. Language barriers, cultural differences and the workload of respondents may have led to incomplete answers. The questionnaire survey method may contain errors due to misreading questions or subjective perceptions of the situation; these factors should be taken into account when interpreting the results. It should also be noted that the study looked at education in orthodontics at the macro level, i.e. at the level of states and institutions. A very different research would be to examine micro-levels of education, at the level of individuals and groups of people. The results of the study can serve as a basis for orthodontic associations, educational institutions and regulatory bodies in optimizing training programs. Identifying general trends and factors influencing specialization requirements can contribute to harmonizing standards and facilitate the mobility of professionals in Europe. For further research, more detailed studies should be carried out on the qualitative aspects of orthodontic education, including curriculum analysis, teaching methods and assessing the competences of graduates.
Conclusion
The analysis of the data obtained revealed a considerable diversity in the requirements for orthodontic specialization across European countries. Almost all countries that have provided data (97%) require prior dentistry studies, most commonly of 5 years. Compulsory practice as a general dentist before the start of specialization training is required in exactly half (50%) of the countries surveyed, usually lasting one year or more. Orthodontic specialization is required in 85% of the countries studied (29 out of 34) to qualify as an orthodontist. In most cases (74%) it is a three-year full-time program combining theoretical and practical instruction, carried out mainly in hospitals or university facilities. The majority of the countries surveyed (85%) also require a final examination, often in the form of a combination of theoretical and practical parts, which can be supplemented by a thesis defense. In 15% of countries that do not require specialization, specialization tests are not logically required either.
Financial demands for education vary widely between countries; fees for dentistry studies are not required in 59% of countries surveyed, while fees for orthodontic specialization are not required in 56% of countries surveyed. The statistical analysis revealed significant relationships between compulsory practice and the length of specialization programs, the length of the program and the complexity of the final exams, as well as between GDP per capita and the strictness of the orthodontic specialization requirements. Overall, there is a general trend towards higher specialization and raising standards in orthodontics, which is growing with the economic maturity of the states. However, it is important to remember that the study findings are based on data from 34 European countries, while there were no data available from 10 other countries.
Authors do not have commercial, proprietary or financial interests in the products or companies described in this article.
Obr. 1 / Fig. 1
Je povinné vykonávat praxi jako všeobecný zubní lékař před kvalifikací ortodontisty? / Is it compulsory to practise as a general dentist before qualifying as an orthodontist?
Obr. 2 / Fig. 2
Jaký typ praxe je vyžadován? / What type of practice is required?
Obr. 3 / Fig. 3
Je požadována specializace pro kvalifikaci jako ortodontista? / Is specialisation required to qualify as an orthodontist?
Obr. 4 / Fig. 4
Jsou požadavky na kvalifikaci ortodontisty definovány zákonem nebo oficiálními směrnicemi? / Are the requirements for qualification as an orthodontist defined by law or official directives?
Obr. 5 / Fig. 5
Jak dlouhý je program specializace na plný úvazek? / How long is the full-time specialisation programme?
Obr. 6 / Fig. 6
Kde probíhá program specializace na plný úvazek? / Where is the full-time specialisation programme taking place?
Obr. 7 / Fig. 7
Je vyžadována závěrečná zkouška pro kvalifikaci ortodontisty? / Is a final exam required to qualify as an orthodontist?
Obr. 8 / Fig. 8
Je požadováno provedení diplomové práce nebo provedení vědeckého výzkumu pro kvalifikaci ortodontisty? / Is it required to undertake a thesis or carry out scientific research to qualify as an orthodontist?
Obr. 9 / Fig. 9
Přibližná částka za rok studia (v EUR) / Approximate amount per year of study (IN EURO).
Literatura / References
1. Kamínek M. Historie Ortodoncie. Brno: Předatestační kurz Ortodoncie; 2021.
2. Ministerstvo zdravotnictví České republiky. Vzdělávací program oboru ORTODONCIE. Věstník MZ ČR [Internet]. 2020 [cited 2024 Jun 1];(9):71-83. Available from: https://www.mzcr.cz/vestniky-2020/
3. Van der Linden FPGM, Schmiedel WJ, Bijlstra RJ. European orthodontic specialists in 2002. Prog Orthod. 2004;5(2):126-40.
4. Van der Linden FPGM. Three years postgraduate programme in orthodontics: The final report of the Erasmus project. Eur J Orthod. 1992;14(2):85-94. doi.org/10.1093/ejo/14. 2. 85
5. Faculdade de Medicina Dentária da Universidade de Lisboa. Curso de Especialização em Ortodontia [Internet]. 2024 [cited 2024 Aug 10]. Available from: https://www.fmd.ulisboa.pt/especialidade-de-ortodontia/
6. Huggare J, Derringer KA, Eliades T, Filleul MP, Kiliaridis S, Kuijpers-Jagtman A, et al. The Erasmus programme for postgraduate education in orthodontics in Europe: An update of the guidelines. Eur J Orthod. 2014;36(3):340-9. doi.org/10.1093/ejo/cjt059
MDDr. Lucie Mandová
Stomatologická klinika, 1. LF UK a VFN
Kateřinská 32, 128 01, Praha 2